Antigravity jóga
Když jsem šla prvně, neměla jsem žádná očekávání. Jen jsem věděla, že to potřebuju. S hrbem a pomotanou pateří jak Rubikova kostka při epileptickém záchvatu jsem se snad už narodila. Různými zraněními a nemocemi jsem si ty uzle na kostře pouze dotahovala.
Člověk si zvykne na život v bolesti.
Avšak v určité fázi života si uvědomí, že v téhle každodenní hře sám se sebou pokračovat nechce. Smysl dává harmonie, ne sebetrýzeň.
Nečekala jsem, že to bude tak náročné. Sportů jsem do té doby vyzkoušela mnoho. A u antigravity jógy mi bylo evidentně nejhůř. Přísahám, a to vím, jak vypadá třífázový trénink šest dní v týdnu i opakované výjezdy na plný plyn.
Stavy na omdlení se ve stejný oka-mžik mísily se stavy na zvracení, bolest, tlak v hlavě, tep v blízkosti mízních uzlin a jediná cesta, jak z toho ven – přijmout bolest a prodýchat ji na zavěšeném kousku těla. Postupně si „odfunět“ a „odviset“ bloky fyzické i psychické. A každou hodinou pomoct sám sobě. Zní to jako očistec, ale odměnou je radost, euforie a uvolněná páteř.
Občas v té partě pěti osob někdo vykřikne: „Tohle „NÉ“. Odpověď cvičitelky Veroniky je: „Bolí? To má bolet!“
Spousta věcí v našich životech je „NE“. Ne, je přirozenou součástí života. Odměnou je spokojenost, spokojenost s každým přijatým NE.
PS: Díky Veronice Krásné za její hodiny.